4 JOY

Kristina Rumlová

  • Kristina Rumlová

Co má pod pláštěm Socha Svobody?

Vybaluju kufry a čekám, kdy na mě skočí jet lag. Včera jsem totiž přiletěla po 2,5 měsících z Ameriky. Po téměř čtvrt roce plném krásných a úžasných zážitků. Po období velkého učení se, složitého rozhodování, zvažování, poznávání a objevování „pravd“ o světě, životě, o sobě. Samotnou mě ani ve snu nenapadlo, že nakonec budu psát právě o tom, na čem stojí „americká svoboda“.



Mám za sebou první noc doma a den plný vybalování, praní a uklízení. Taky s napětím čekáme do rodiny přírůstek. Proto se nemůžete divit, že mě překvapila intenzita některých, úplně odlišných, událostí. Za den a půl se ke mně dostalo několik velmi zásadních zpráv, které se ovšem nemají šířit, a to raději ne ani v rodině, či úzkém kruhu přátel. Proč? Nejspíš se bojíme nepochopení, odsouzení, výsměchu, nebo čeho vlastně??? K profesi kouče patří diskrétnost, což je v pořádku. Je ale legitimní očekávat to samé od přátel a rodiny, když o vás mají strach?

Nerada generalizuji, ale už po tak krátké době v cizině vlastně vůbec nechápu, jak je podobné pletichaření možné. Copak jsme si zvykli spolu s předchozím režimem nechat si vše schvalovat, žít podle norem a měřítek a hlavně moc nevyčnívat? Nebo se z nás stali asijští mistři v držení své „tváře“ a zastírání starostí? Je pro nás natolik důležitá dobrá pověst, že se nedokážeme s našimi starostmi svěřit ani nejbližším? Nevím, nerozumím tomu.


Sama jsem bývala věčně usměvavá osůbka „bez starostí“. Chtěla jsem být silná a přišlo mi, že nemám právo druhé otravovat svými starostmi. Jenže mi v tom jaksi nebylo dobře. A tak jsem pochopila, že mám jen strach ze své zranitelnosti. Taky mi ale došlo, že mi nemůžou ublížit ti, na kterých mi nezáleží. Mí blízcí a přátelé ale přeci pochopí moje starosti, trápení a strachy. A i kdyby nepochopili, vím, že tu pro mě budou, že se o ně můžu opřít.


A tak jsem zahodila tuhle masku a začala být upřímnější. K druhým a hlavně sama k sobě. Nejde o to, zvracet své starosti druhým na potkání a věčně se v nich utápět. Jde o to, umět přiznat své trápení sobě i druhým, ulevit si tím, že na tom nejsem sám, a pak sebrat energii na to jít dál. A když mám velký strach podělit se o pravdu s druhými, vždy si řeknu, že ti, kteří mě mají opravdu rádi, mi pomůžou. A odsouzení, posměch, či nepochopení od dalších mi může být vlastně jedno. A možná jim tak alespoň pomáhám ulevit si od vlastních starostí.


A jak to vše souvisí se Sochou Svobody? Dneska mám víc než kdy jindy pocit, že nám z té „americké svobody“ chybí právě odvaha k upřímnosti. Vnímala jsem, že jsou v Americe lidé mnohem otevřenější ve sdělování i toho, co se nedaří a na co nejsou zrovna pyšní. Protože je to přeci normální a lidské, a taky proto, že jsme všichni tak odlišní a posuzování a škatulkování prostě nikdy nebude fungovat. Můžeme se ale jeden od druhého i učit. A to i ze svých nepříjemných zkušeností.


Moc Vám přeji, abyste se nebáli říkat pravdu, a abyste měli po ruce vždy někoho, komu může říct i takovou pravdu, která vás trápí. Vždyť to máme i na prezidentské standartě, že pravda a láska zvítězí!

  • Facebook
  • Instagram
  • YouTube

kristina.rumlova(@)coach4joy.com | +420 776 320 189 | Praha | Skype

© coach4joy 2017