Byla jsem požádána o příspěvek na téma: "Když někoho miluji, co k němu cítím, co od něho potřebuji a co jsem mu ochotna dát?" A tak se zamýšlím, jak je pro mě po letech práce "na sobě"/se sebou těžké odlišit sebelásku od lásky. Jak odtrhnout péči o své potřeby, emoce, smutky a strachy od toho, co cítím "k druhému" člověku. Není to tak, že mi druhý vlastně jen pomáhá vnímat moje potřeby, prožívat své vlastní emoce? Nakonec jsem zkusila odpovědět i bez "sebelásky" v hlavní roli. Ale za mě tam stejně vlastně je ;)
Pro mě je láska... spojená s pocitem radosti ze života, bezbřehé, "dětské", zdánlivě bezdůvodné. A to je pak pocit/zážitek, o který se s lidmi, které miluji, chci a musím naprosto přirozeně dělit. Skrz humor, společné zážitky, hravost, povzbuzení.
Co cítím
k někomu, koho miluji? Zvídavost a zájem, touhu poznávat a rozumět, touhu od druhého se inspirovat a učit, něhu k jeho čisté "duši", kterou v lásce snadno vidím, obdiv k charakteru a vlastnostem druhého, které mi nejsou třeba tolik vlastní, radost ze sdílených hodnot, potřebu chránit, podporovat a pečovat o to dobré v druhém, touhu být si blízko - fyzicky i mentálně. A pak samozřejmě zklamání, smutek, vztek, když se blízkost nedaří.
Kdo za to může?
Můžeme skutečno rozlišovat mezi tím, co v dané situaci cítíme a co cítíme v dané chvíli k němkomu? Pro mě je to těžké. Vztah vnímám jako zrcadlo mého vnitřního světa, prostředí pro katalýzu emocí. A protože opravdu blízký upřímný vztah má pro mě nedocenitelnou hodnotu, jsem ochotná zas a znova dávat nejen smích, radost, inspiraci, podněty k růstu, péči a ochranu, čas a nápady pro společné zážitky...ale hlavně upřímné zkoumání svých vlastních strachů, potřeb a tužeb. Toho, jak mě ve vztahu formují, jak ovlivňují moje chování, jak moc je mám pod kontrolou a jak moc občas jednám v "bezmoci".
Sdílení jako cesta růstu
A to vše ochotně druhému odhaluji s maximální důvěrou a vědomím, že k blízkosti a lásce patří i přijetí našich slabostí, ochota pracovat na svých osobních výzvách, chuť navzájem se na této celoživotní cestě podporovat. A tak mým milovaným vytvářím prostor pro sdílení jejich výzev, trápení, strachů a potřeb; s pochopením, bez souzení. Někdy to jde snadno, někdy ne, ale zkouším to. To vše totiž potřebuju i já a je krásné, když člověk zažívá to štěstí, kdy mu druhý tyto dary do života přináší - vlastní hravost, inspiraci, blízkost, uznání, péči, pochopení a ochotu naslouchat a vidět, ochotu hledat řešení i na své straně, chuť jít společně cestou nekončícího osobního růstu.
A pak člověk zažívá zas a znova ten pocit vnitřního rozechvění, dojetí, vděčnosti a radosti z toho, jak krásné je, být si blízko v naší nedokonalé lidskosti.
Přeji vám odvahu k blízkosti a radost zvašich pokroků na cestě k láskyplným vztahům